Perseus a Medusa

BENVENUTO CELLINI

Dnešní článek nás zavede do překrásné Florencie, metropole Toskánska, kolébky renesance, města, které je synonymem krásy, umění, elegance. Městem, které je mnohdy nazýváno NEJKRÁSNĚJŠÍM NA SVĚTĚ. Dokonce je s ním spojen i tzv. Stendhalův (nebo-li Florentský) syndrom. Ano, tento zdravotní problém je nazván po známém spisovateli Stendhalovi, který napsal romány Červený a černý či Kartouza Parmská. Budu-li citovat definici tohoto zdravotního problému, okamžitě pochopíte proč jsem na úvod začala všemi těmi superlativy.

Stendhalův syndrom

Stendhalův syndrom (známý také jako Florentský) je psychosomatická nemoc, která způsobuje zrychlený tep, závratě, zmatení a dokonce i halucinace v případě, že je jedinec vystaven zkušenosti mající velký osobní význam, především při pohledu na umění, ale i překrásnou krajinu. A právě takto dopadl p. Stendhal při návštěvě Florencie. I já mám vypěstovanou vysokou závislost na toskánské metropoli, a pokud nemohu sjet při cestě kolem ní z dálnice, hledám očima alespoň dominantu města – nepřehlédnutelnou kupoli dómu Santa Maria del Fiore.

Míst, která stojí ve Florencii za to navštívit, je nespočet. Ale řekněme, že jako všechna světoznámá města, tak i Florencie má své „obligatorní“ zastávky. A já jsem pro dnešek vybrala jednu z nejkrásnějších soch, které ve Florencii můžete najít – nebudeme ovšem hovořit o „notoricky“ známém Davidovi Michelangela Buonarrotiho. Dnes bude řeč o Celliniho Perseovi s hlavou Medusy. Soše, která vznikla právě jako protiklad k Michelangelovu Davidovi.

Jedná se o jednu z nejkrásnějších a také nejznámějších soch umístěných v Loggia dei Lanzi, otevřené hale či chcete-li kolonádě zbudované ve 14. století pro vystoupení řečníků, audience či slavnostní příležitosti Florentské republiky. Poté, co byla republika poražena Medicejskými, stala se Loggia dei Lanzi jakousi galerií pod širým nebem. A socha Persea porážejícího Medusu symbolem vítězství rodu Medicejských nad Florentskou republikou (Michelangelův David naopak představuje vítězství lidu nad mocným rodem).

Ale k bronzovému Perseovi, slavnému hrdinovi řeckých bájí. Pověst vypráví o tom, jak řecký hrdina dokázal porazit Medusu, jedinou smrtelnou ze tří Gorgon, dcer mořského boha Forkýna a jeho manželky a sestry Kétó. Kdo na ně pohlédl zkameněl, místo vlasů se jim na hlavě kroutili hadi. Perseovi k jeho vítězství samozřejmě pomohli bohové. Hermés svými kouzelnými opánky. Athéna pak svým štítem a mečem. Právě své ochránkyni, Athéně, pak Perseus daroval hlavu obludy a ta ji umístila na svůj štít.

Cellini zřejmě vytvořil dnes nejslavnější a nejznámější sochu Persea v historii vůbec. Bronzová socha v nadživotní velikosti (319 cm) vznikala mezi lety 1545 až 1554 na základě zakázky vévody Cosima I Medicejského. Autor se při její „výrobě“ potýkal se spoustou technických problémů. Perseus v podání Celliniho přináší také nové zobrazení řeckého hrdiny. Ten sice spočívá jednou nohou na bezhlavém těle Medusy, což je motiv odvozený z křesťanského umění (ctnost vítězící nad neřestí), ale na rozdíl od dřívějších zobrazení Celliniho Perseus neponechává ruku s uťatou hlavou Medusy svěšenou podél těla. Novost Celliniho sochy tkví v tom, že spojuje středověký motiv nohy spočívající na přemoženém zlu s obnovou antického gesta do výšky zdvižené „trofeje“. Medusina hlava či její zobrazení byly magickým předmětem, který chránil jejich majitele a ničil nepřátele. Stačilo hlavu pouze ukázat. Perseus je zachycen v okamžiku kdy netvora přemohl. Zdůrazňuje to krev mohutně proudící jak z hlavy, tak z těla Gorgony. Uťatou hlavu zdvíhá na oslavu svého vítězství, ale také jako varování všem, kteří by se mu chtěli postavit. Zajímavé je také to, že hrdina při tomto gestu sklání svou hlavu, ve tváří má výraz naprostého klidu. Z Celliniho Persea vyzařuje klid, hlavní ctnost renesančních vladařů převzatá od antických stoických filozofů.

socha Persea s hlavou Medusy v číslech a zajímavostech:

  • výška 319 cm
  • socha byla umělcem realizována mezi lety 1545 až 1554 a při svém odhalení na Piazza della Signoria sklidila obrovský úspěch
  • podle některých informací byla při výrobě sochy použita slitina s různým poměrem složení jednotlivých prvků pro postavu Persea a pro hlavu Medusy. Hlava Medusy je tvořena z 90% mědi a 10% cínu. Samotný Perseus, který vytvořil na čele autora nejednu vrásku, by měl být ze slitiny v poměru 95,5% mědi, 2,5% cínu, 1% olova a 1% zinku. Tento rozdíl je zmiňován i ve známé autobiografii Benvenuta Celliniho. Ten v ní popisuje, jak vzhledem k obrovským problémům s vytvořením sochy hodil do tavící pece své cínové nádobí (hovoří se o dvou tisících kusů).
  • další zajímavostí je také náklad a zaplacená cena. Cellini dostal od Cosima I zaplaceno 3 500 tzv. „scudi“ (florentské zlaťáky). Cellini ovšem tvrdí, že jeho náklady se vyšplhaly k 10 tisícům florentských zlaťáků.
  • socha má na sobě nepřehlédnutelný podpis autora – Benvenutus Celinus, ale málokdo ví, že ukrývá také autoportrét sochaře. Není se vůbec čemu divit, že mistr si své dílo takto „podepsal“. Věnoval mu přece tolik času a úsilí. Musíte si sochu pozorně prohlédnout a zcela jistě jej objevíte. Na kterém místě sochy autoportrét najdete vám prozrazovat nebudu, ať sochu dobře prozkoumáte a autoportrét sami objevíte.

Benvenuto Cellini

Benvenuto Cellini byl sice geniálním manýristickým sochařem, ale měl díky své prchlivé a svárlivé povaze také velice komplikovaný život. Mnohé se o něm můžete dozvědět z jeho vlastního životopisu. Popisuje v něm nejen své úspěchy, to dobré a dobrodružné, co zažil, ale i své zločiny a nezdary. Devětapadesátiletý sochař jej začal psát právě po dokončení sochy Persea a Medusy. Psaní záhy nechal, protože se mu jeho způsob psaní nelíbil, měl ho za neumělý. Zkusil to jinak. Svůj Životopis Benvenuta Celliniho jim samým sepsaný, jak zní název díla, nakonec diktoval mladému pomocníkovi a ve finále jej opatřil vlastnoručními korekturami. To vše je vidět z rukopisu, který se zachoval v knihovně Laurenzianě ve Florencii. Další část svého životopisu umělec dokonce spálil.

Vzpomínky tohoto výrazného umělce vyšly tiskem nakonec až roku 1728 v Neapoli a proslulými je učinil až Goethův překlad, vydaný knižně roku 1803. Knihu si můžete přečíst i v češtině. První český překlad je z roku 1909 a napsal jej Adolf Gottwald. V češtině pak vyšel ještě pětkrát, poprvé v roce 1930, naposledy v roce 1976 pokaždé v překladu Josefa Macha a Adolfa Felixe. Cenné je zcela jistě vydání z roku 1936 se 40 ilustracemi a mědirytinami Cyrila Boudy.

Pokud vás tedy osobnost Benvenuta Celliniho zaujala můžete se mnohem více dozvědět z jeho vlastního životopisu, nebo se vypravit do Florencie, třeba na některý z námi připravovaných komorních výletů do Toskánska a Florencie.

galerie

Pavlína Šišková

Text a fotografie ©Pavlína Šišková (CK Ciao Italia) - uvedené texty lze citovat pouze s uvedením zdroje a autora.

POKUD SE VÁM ČLÁNEK LÍBÍL, SDÍLEJTE HO DÁL.galerie

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on linkedin
LinkedIn
Share on pinterest
Pinterest
Share on whatsapp
WhatsApp